Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Doufám, že nebudu prohlášen za kacíře, pokud napíšu, že novinka těchto rockových alternativců z Finska, vydávajících pod stájí Lifeforce Records, stojí někde mezi současnou tváří kultovní ANATHEMY a švédských náladotvůrců z KATATONIE. Nenapadá mě přiléhavější vyhranění teritoria, po kterém se THE CHANT pohybují. Pomalu tekoucí kytarovka si lebedí v melancholickém rozpoložení a nenápadných melodických postupech, které si člověk rychle oblíbí. Pokud hledáte nekonfliktní podzimní kytarovku plnou teskných vybrnkávaček a klavírních podmazů na brouzdání spadaným listím, tak toto je přesně to, co hledáte.
Pokud jde o výše zmíněnou KATATONII, příbuznost nejvíce pečetí vokál Ilpo Paasela, které má velmi podobnou stavbu linek i barvu hlasu. S tím souvisí i druhá tvář alba, která sebou přináší určitou téměř posmrtnou strnulost v projevu, která sice v koloritu celku zapadá přesně na své místo, ale vyznívá trochu unyle a jednotvárně. Tomuto vyznění přispívají další dvě vlastnosti alba „New Haven“. Tou první je stále podobná (byť podmanivá a okouzlující) nálada ve skladbách a tou druhou absence výraznějších skladeb, pominu-li závěrečnou osmiminutovku „Come To Pass“. I díky tomu tato zasněná baladická podzimní nahrávka lehce splývá.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.